Dříve bylo individuální vzdělávání chápáno především jako řešení pro rodiče dětí, které jsou vrcholovými sportovci, mají závažné zdravotní problémy či speciální vzdělávací potřeby. Dnes se jako důvod žádosti o individuální vzdělávání stále častěji uvádí přání rodičů, kteří chtějí svoje děti vzdělávat jiným způsobem, než jak tomu činí k tomu určená zařízení. Odhlédněme nyní od problému, proč vzrůstá nedůvěra k tradičnímu pojetí výuky, a zaměřme se na domácí vzdělávání konkrétněji.
Záleží na řediteli
Podle školského zákona povolí ředitel školy domácí vzdělávání tehdy, jsou-li proto závažné důvody. Jaké důvody jsou ale chápány za závažné, už zákon neuvádí. Je tedy plně v diskreční pravomoci ředitele základní školy, kam dítě spadá, aby zde splnilo svou povinnou školní docházku, zda vyhoví, či nevyhoví žádosti zákonného zástupce dítěte. Ředitel může stejně tak již povolenou individuální výuku zrušit. Žadatel, který ovšem musí splnit některé zákonem stanovené podmínky (např. dosažené vzdělání vzdělavatele, zajištění učebnic a pomůcek atd.), se proti zamítavému rozhodnutí ředitele školy může bránit soudně.
Absence socializace?
Odborníci i laická veřejnost se nedokáží shodnout, zda je domácí vyučování pro dítě vhodné, či nikoliv z hlediska nedostatku sociálního kontaktu. Zastánci domácí výuky poukazují na fakt, že se dítě může účastnit všech školních akcí a jednou za pololetí do školy musí kvůli přezkoušení. Dále se ohánějí skutečností, že žádné dítě nežije úplně izolovaným životem, jelikož je členem širší rodiny a okruhu dalších známých. Odpůrci tohoto způsobu edukace zase argumentují tím, že pouze v kolektivu vrstevníků se dítě dostatečně připraví na reálný dospělý život a necítí se vyčleněno.
I přes neshodné názory obou táborů je jasné, že domácí vzdělávání se stává stále více atraktivním a nelze přehlížet jeho stále vzrůstající trend.